Snažíme se veřejnosti sdělit, že není morální zůstat před smrtí opuštěn, bez pomoci a odloučen od své rodiny.

Umírání nikoho nezbavuje ústavního práva na lékařskou pomoc, ani neupírá ústavní právo na zachování důstojnosti. Umírání člena rodiny má rodinu scelit, nikoliv ji uvrhnout do ticha výčitek a samoty mlčení.

Umírání není  pouhý záchvěv okamžiku. Jsou to dny, týdny, měsíce, kdy pacient ví, že umírá a v tomto čase se musí vypořádat nejen s nemocí, která ukončuje jeho život, ale i s faktem konce svého bytí. Musí najít sílu pro rozloučení se svými nejbližšími i s celým světem a životem.

Odstranění  bolesti a symptomů umírání , to jsou standardy dnešní paliativní medicíny. Jakkoliv mluvíme o standardu, nelze říci, že by tento standard byl v Libereckém kraji dostupný. Běžná realita je opakem toho, co je přáním umírajícího.

Umírající, kteří si přejí  strávit své poslední dny života ve svém domově, jsou odkázáni na schopnosti a ochotu svého praktického lékaře a na jeho znalosti

Je faktem, že někteří z obvodních lékařů nemají "nafasované" předpisy na opioidy, které vyžadují složitou administrativu a evidenci. Pacient takového lékaře pak nemá šanci, že by mu někdo dokázal tlumit  bolest působenou nemocí. Část praktických lékařů se o paliativní medicínu  nezajímá a péče o ležícího umírajícího pacienta bývá často nulová.

Přivolání rychlé  záchranné služby se rovná hospitalizaci a vytržení  umírajícího z jeho domácího prostředí. Zdravotní personál záchranné služby je povinen pacienta transportovat do nemocnice, kde pacient projde zbytečnými a mnohdy nepříjemnými procedurami ve snaze zachránit jeho život.

Takové úkony jsou pro pacienta v terminální fázi života jednak skutečným utrpením a jednak šokem. V další fázi pobytu ve zdravotnickém zařízení je pacient přemístěn "na dožití" do léčebny dlouhodobě nemocných.